Den 44. - Ztracený ráj

 Pátek 21.2.

Den 44. - Ztracený ráj 
 VO2MAX: 56
Váha: 69.8kg

Vím, že jsem tu hlavně kvůli běhání, ale taky rád cestuju a poznávám. Nebylo to lehké, ale podařilo se mi přemluvit alespoň Hanku a Čurdu na jednodenní výlet. David se drží pevně svého tréninkového plánu a zůstal doma. I tak ale byla podmínka, že odběháme ranní trénink cestou.

Budíček 5:40, plánovaný odjezd 6:00, v 6:15 pobíhám kolem domu a vyhlížím řidiče. 6:25 přijíždí maxi dodávka. Každý máme jednu troj sedačku pro sebe a ještě jedna řada zůstává volná. Zbytečně moc prostoru, ale aspoň máme pohodlí. Dnes to bude třeba. Strávíme dost času v autě. Prvně se musíme promotat Addis Abebou. Projíždíme moderní častí, kde jsme ještě nebyli. Míjíme vládní budovy, Ethiopian Broadcasting Corporation (místní verze BBC), Národní divadlo a spoustu nově vznikajících výškových budov. Všechny staví Číňani. 

30 kilometrů dlouhá cesta, nám díky dopravní zácpě trvá hodinu a půl. V osm hodin jsme konečně na silnici vedoucí do Sebety. Tady, na téměř rovné silnici, si odbudeme náš 15km dlouhý trénink. Čurda má dnes výklus v tempu 4:03, já půjdu v závodním tempu 4:16. Za hodinu a čtyři minuty mám hotovo a konečně může začít výletovaní. Cíl naší cesty je kráter Wenchi. 

Pokračujeme směr Sebeta a pak dále 90km na západ. Čím dále se vzdalujeme od hlavního města, tím ubývá betonových domků, vlnitého plechu a odpadků kolem cest. Moderní továrny ustupují malým farmám a skromným venkovským stavením. Mám radost. Konečně začínám mít pocit, že jsem v Africe, takové jakou ji znám z Keni. I policejní hlídky nás zastavují co pár kilometrů, ale na rozdíl od Keni od nás (od řidiče) nechtějí žádný úplatek a s úsměvem nás pouští dál. 

Ve Waliso odbočujeme z hlavní cesty. Asfaltová silnice víc není, než je a 40km skáčeme po hrbolaté kamenité cestě. Po dvanácté hodině jsme se vyškrabali do výšky 3100 m.n.m., kde v turistickém centru platíme vstupní poplatek 200 Birrů za osobu, 500 za průvodce a 50 za auto (celkem za 3 lidi 800 Kč). V kanceláři mají pověšenou ceduli s počty návštěvníků podle zemí. Je vidět, že moc turistů sem nejezdí a sami za celou dobu potkáváme akorát skupinku tří Kanaďanů, a to jeden z nich je černej jak bota. 

Zaparkujeme auto a v doprovodu průvodce, řidiče a koně, kterého řídí mladý klučina, se vydáváme prašnou cestou dolů do kráteru. Co krok, to oblak prachu, který nás za chvíli pokrývá od hlavy k patě, leze do očí a škrábe v krku. To co následovalo asi po jednom kilometru chůze, se vám ani neodvažuju popsat. Podívejte se raději sami na fotografie. Ale ani ty nedokáží vykreslit tu nádheru. V hloubce stopadesáti metrů pod námi leží nádherně modré jezero obklopené prstencem svěží zeleně. Toto musí být ten Ztracený ráj. Dno kráteru je rozděleno na dvě údolí. Jedno je zalito vodou a tvoří jezero, a to druhé, je zelená oáza s pastvinami, uzavřená hradbou skalních stěn. 

Kromě dětí , pasoucí dobytek, tu nepotkáte skoro nikoho. Jen v přírodní lázni se koupu 4 chlapi. Asi celá mužská část rodiny. Jsou tu horké prameny, prameny s minerální vodou a vodopády. Potkáváme i dva rozpadlé vodní mlýny. Určitě už pár let nemelou, ale mlýnský kámen se ještě zachoval. Klikatými pěšinkami přelezeme přírodní val a dostáváme se k vodní hladině. Uprostřed jezera je ostrov, na kterém stojí klášter. Dá se k němu dostat na lodičkách (samozřejmě za slušný poplatek), ale na to už nemáme čas. Musíme se vrátit k autu a vyrazit zpět. Naše trasa měřila přes 11km a zabrala nám 3 hodiny. S klidným srdcem můžu prohlásit, že to bylo jedno z nejkrásnějších míst, které jsem viděl. 

Cestou zpět to bereme druhou stranou na město Ambo. Prý je tam lepší cesta. Nejprve se musíme vyjet do výšky 3300m a pak už jen sjíždíme 25km dolů. Celé auto se třese a kvílí, odlétající kameny narážejí do podvozku a každou chvíli čekám, kdy nám upadne kolo, nebo kdy píchneme. Za dvě hodiny už sedíme v Ambu v restauraci. Dáváme si první jídlo za celý den, protože cestou nebylo kde. Nemusím zdůrazňovat, že po 15km běhu a 11km procházce, s nemalým převýšením, už padáme hlady. Ceny jsou tu poloviční, než v místě našeho ubytování. Řidič to hnal co se dalo, ale díky několika zácpám, se dostáváme domů až před desátou hodinou večer. Utahaní, zaprášení, ale šťastní. Byl to zatím nejhezčí den tady. 

Dobrou noc