Den 37. - Zas trochu běžecky

Pátek 14.2.

Den 37. - Zas trochu běžecky
VO2MAX: 58
Váha: 71.5kg

Jak se mi nechce vstávat. Budík ukazuje 4:55, venku je tma a chladno. A k tomu mě čeká tempáč na 16k. Najali jsme si auto s řidičem. Bude dělat klukům support cestou. Já to zvládnu bez občerstvování. Jedeme přes celou Addis Abeba. Modlím se za každou zácpu, kdy řidič je nucen zpomalit. Ano zpomalit. Protože, pokud je to ucpané, tak to objíždí po krajnici. Když se naskytne pár metrů volného prostoru, tak na to pěkně šlápne. Předjíždí se zleva , zprava. Kdo je rychlejší, jede. Myslím, že jsme nejrychlejší. Po hodině a půl zběsilé jízdy jsme na místě.

Silnice do Sebety je rovná, téměř bez převýšení, bez provozu (tzn. auta netvoří souvislou řadu) a taky pěkně nudná. Na míle daleko nevidíte nic, než asfalt, asfalt a asfalt. Tempáč v mém podání znamená, že vyběhnu a snažím se běžet o něco rychleji , než obvykle. Tempo si předem stanovit neumím. Rychleji mě nepustí buď protivítr, nebo většinou moje hlava, která donekonečna opakuje, že rychlost není vše , že je to zbytečné, a k čemu to vlastně je.

Na závodech je to podobné, ale tam našeptávání hlavy dokáže přehlušit funění okoloběžců, snaha se vymanit z kompaktního davu a běžet ve své komfortní bublině, kde mám na dohled jen par běžců. To se pak začínám cítit dobře. Většinou se vytvoří menší skupinka stejně "kvalitních" soupeřů. A tam začíná pro mne závod. Vzájemně se předbíhané a bičujeme k vyšším výkonům, k vyšší rychlosti. Dnes je to však jiné. Nemám dnes soupeře.

David s Čurdou běží 18k v tempu 3:50 (ve finále je to však 3:39). Těm bych nestačil. Mo Farah je údajně zraněný, tak taky není vhodným soupeřem. (Prosvištěl kolem mne se svou skupinou takovou rychlostí, že jsem ho ani nepoznal. Bodejď jo. Všichni byli černí. Jen ten trenér je bílej.) Nezbývá, něž běžet sám se sebou a se svou našeptávající hlavou. Důležitý je pevně stanovený cíl, protože hlava už zase pracuje na plné obrátky. "Otoč to dřív. Nikomu jsi neříkal, kolik vlastně chceš běžet. Zpomal, unavíš se!" Ale nenechám se zviklat a běžím.
Snad je to tím, že jsme o 700 výškových metrů níž, než tady v Etiopii trénujeme, snad je to rovným asfaltem, který moje nohy přes měsíc neznají, snad svou roli hrají i shozená kila, ale běží se dobře. Tepy se drží nízko. Kilometry naskakují a hlavu už neposluchám. Dobíhám do svého předem stanoveného cíle v čase 1:08:31 v tempu 4:17/km. Mám radost. Takto rychle jsem tady ještě neběžel. Do odjezdu zbývá ještě 12 dní. Ještě 12 tréninkových dní.

Dobrou noc