Den 15. - Přání na počkání

 Čtvrtek 23.1.

Den 15. - Přání na počkání
Aklimatizace: 2550/2700m (od včerejška se to vůbec nehlo)
Váha: 72.2kg (tady se to hlo, ale blbým směrem)

Před pár dny jsem si všiml v zrcadle, že začínám vypadat jak Noe před potopou. Začal jsem koketoval z myšlenkou, že bych navštívil místního lazebníka. Naštěstí Čurda byl rychlejší a zachránil mě tak od několikatýdenního nošení pokrývky hlavy. Takovej zub by nezvládla vytvořit ani učnice prvního ročníku s páskou přes obě oči. No posuďte sami (viz. Foto).

Budíček 6:40. Nemůžu rozlepit oči. Vzbudil jsem se už kolem druhé ráno. Jediná doba, kdy obstojně jede internet. Musím vylézt. Nikdo na mě nebude čekat. Jedeme zase běhat na planinu za Solultu. Sedáme do přeplněného minibusu, který se cestou ještě dále zaplňuje. 

 Věci na převlečeni necháváme u hodné paní v krámku na rohu rušné křižovatky. Potká-li se tam víc jak pět koňských potahů, na té křižovatce, ne u paní, vzniká několikaminutová zácpa. Odběháme trénink a na zpáteční cestu volíme autobus. 

Jízdenky se kupují u paní průvodčí, starší dámy, která důstojně sedí v ohrádce vedle dveří u řidiče. Autobus je stejně narvaný jako minibus. Jen tady musíte stát. Ale zato můžete sledovat televizi. 

Po návratu už na mně čeká masér. Máme přes půl hodiny zpoždění, ale on je stále v klidu a usmívá se "no problem". Masáž zase strašně bolí. Možná o trochu min než posledně. Snad si zvyknu.

Cestou z oběda si stěžuju, že místní cesty jsou katastrofa. Samý kámen a výmol. Pořád o něco zakopávám. Po dnešním tréninku a možná i po masáži, jsem tak unavený, že si musím na chvíli lehnout a posilovnu odkládám na druhý den. 

 Saunu ale ještě zvládnu. Hodím ručník a vodu do batohu a jdu. Sotva vyjdu před dům, nestačím se divit. Kamenitou cestu zrovna rovná obří buldozer. Prostě v této zemi si stačí jen přát a je splněno. Před saunou ještě chvíli koukám na fotbalový zápas. Už se ale začíná ochlazovat, tak se jdu pářit.

Dobrou noc