Den 1. - Už v tom zase lítám

 Je tomu necelý rok , kdy jsem seděl v letadle do Nairobi a přemýšlel nad tím, co budu v Keni, mezi běžeckou elitou dělat. A nakonec jsem dělal: běhal, učil se, poznával. Pozoroval jsem nejen běžce, kterých je v Itenu opravdu hodně, ale i obyčejné lidi a jejich běžný život. Díky Jirkovi Homoláčovi jsem okusil život profíka (v mém podání hodně vzdálený) a poznal pár skvělých kluků z Česka (David Vaš, Jirka Csirik - Čurda, Vláďa Marčík), kteří jezdí do Keni trénovat. A byl jsem přesvědčený, že příští rok se zase do této nádherné země vrátím. Určitě vrátím, ale ne tuto sezónu, protože osud, říkejme mu třeba David Vaš, to vymyslel jinak. Potkal jsem Davida v listopadu na semináři "Technika běhu" ve Vitalu Praha a moje první otázka byla, zda pojedou začátkem roku zase trénovat. "Do Keni nepojedeme". Trošku mě to zaskočilo. "Proč?" "Pojedeme, jinam. Chceme zkusit něco nového." Tak teď zkouším něco nového a sedím na letišti v Istanbulu a mé kroky směřují místo do Keni, do Etiopie.

David s Čurdou odletěli o pár dní dříve z Prahy a já s Hankou Vičarovou dnes z Vídně. Na letišti potkáváme ještě Zora Zoroviče. Nejsem si moc jistý, že je to on. Byla by to moc velká náhoda. Raději ho oslovím přes messenger. Kývne na mě od pokladny na potvrzení totožnosti. Přidává se k nám a vyplňuje několika hodinové čekání. Jede na triton na Saharu do Alžíru. Při odbavení má chlapec trosku problém s nadváhou. Přepískl to. Váhový limit sice splnil, ale musí to rozdělit do dvou zavazadel, jinak ho nevezmou. Přeprava kola letecky není žádná sranda. Nezbývá něž koupit další tašku. Konečně je odbaven a letíme společně do Istanbulu, kde se naše cesty rozcházejí. "Hodně štěstí při závodě, Zoro". S Hankou máme před sebou ještě dlouhý den (a noc). Čekání na letišti, několika hodinový přelet do Addis Ababa, a pak ještě čekání na taxikáře, který odmítá přijet dřív než se rozední. Když vše půjde podle plánu, tak na místě budeme v pátek v 7 ráno.

Suma sumárum 31 hodin cesty.

Zítra upřesním, jak jsme dopadli .

Dobrou noc